Nárok na vozík od zdravotní pojišťovny a „spoluvlastnictví“

Aktivní či speciální mechanický vozík je pro většinu vozíčkářů nedílnou součástí každodenního fungování. Málokdo je schopen pohybovat se celý den aktivně na běžném vozíku, který ze 100 % hradí zdravotní pojišťovny.

Podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, lze totiž získat od zdravotní pojišťovny max. částku 55 tisíc korun, a to na „vozík mechanický - speciální – s ohledem na míru a závažnost zdravotního postižení“. Nárok na pomůcku je zákonem dán maximálně jednou za pět let a pomůcku musí předepsat odborný lékař - neurolog, ortoped či rehabilitační lékař. Poukaz pak dále schvaluje revizní lékař konkrétní zdravotní pojišťovny. Vozík je klientům pojišťovny „zapůjčen“. V praxi je někdy složité vyjednat s pojišťovnou vhodný vozík. Je třeba zvážit hmotnost, cenu, možnost skládání, vyvážení či design. Zamyslet se nad tím, kde všude se osoba pohybuje, v jakém terénu, v jakých prostorách, zda zvládá samostatně přesuny z vozíku a na něj.

Samozřejmě je nutné zvážit i zdravotní problémy konkrétní osoby, např. zda je nutná fixace nohou, pánve či hrudníku, zda osoba trpí často dekubity, jaké pomůcky s sebou potřebuje osoba vozit a dosáhnout na ně. Je dobré nechat si poradit s principem sedu na vozíku a zvážit možnost pojištění vozíku. Cena vozíku „šitého na míru“ aktivní osobě tak většinou přesahuje maximální částku, jíž zdravotní pojišťovny na pomůcky přispívají. Osoby s handicapem se tedy často obracejí na nadace a nadační fondy s prosbou o dofinancování pomůcky, časté jsou také veřejné sbírky na konkrétní osobu.

Pokud se však na financování podílí zdravotní pojišťovna, je vozík poskytnut i přes „příspěvek ze strany klienta“ na smlouvu o výpůjčce. Smlouva ale spoluvlastnictví pomůcky neupravuje, jediným vlastníkem je většinou zdravotní pojišťovna.

Po skončení užitné doby vozíku nebo při žádosti o nový vozík trvají zdravotní pojišťovny v současné době navrácení toho „vypůjčeného“ - bez ohledu na to, zda jsou vlastníkem jediným nebo zda si klient na vozík přispěl. V případě, že pojištěnec vrátí pomůcku, kterou sám doplatil, není mu tato poměrná finanční částka nijak kompenzována. Postup zaměstnanců zdravotních pojišťoven při vymáhání „zapůjčených“ pomůcek je mnohdy velmi nevybíravý. Vyskytly se i případy, kdy bylo vyhrožováno pojištěncům v lepším případě neposkytnutím nové pomůcky, v horším případě i exekucí. Zdravotní pojišťovny zneužívají svého nadřazeného postavení ve vztahu k pojištěncům z řad osob zdravotně postižených. Nejzávažnější je, že jim tento postup umožňuje zákon o veřejném zdravotním pojištění. Listina základních práv a svobod v ČR garantuje ve svém čl. 31 právo na zdravotní pomůcky, přičemž provedení tohoto ustanovení je svěřeno zákonu o veřejném zdravotním pojištění. Základní rozpor s listinou je v ustanovení § 34 odst. 3 věta první zákona, které stanoví: „Příslušná zdravotní pojišťovna může půjčovat některé zdravotnické prostředky.“ Zákon dal tedy zdravotním pojišťovnám možnost rozhodnout, zda svému pojištěnci zdravotní pomůcky vůbec poskytne nebo ne.

Zdravotní pojišťovny používají výše uvedené ustanovení jako univerzální formuli a nejčastějším odůvodněním při zamítnutí poskytnutí zdravotní pomůcky je právě odvolání se na ustanovení § 34 odst. 3 věty první zákona s konstatováním, že na právo na zdravotní pomůcky nevzniká automaticky právní nárok. Domníváme se, že při splnění podmínek zákona o veřejném zdravotním pojištění uvedených v Příloze č.3 oddíl C by měl nárok na zdravotní pomůcku pojištěnci vzniknout automaticky. Těmito podmínkami jsou: 1) počet vydaných zdravotních pomůcek na určité období, 2) vypsání zdravotní pomůcky odborným lékařem, 3) max. výše úhrady za zdravotní pomůcky zdravotní pojišťovnou, 4) schválení zdravotní pomůcky revizním lékařem. Žádné další podmínky zákon o veřejném zdravotním pojištění pro vznik nároku na zdravotní pomůcky nestanoví. Zdravotní pojišťovna by pak v případě zamítnutí pomůcky musela jasně argumentovat, proč poskytnutí pomůcky zamítla. Dalším problematickým slovem v ustanovení § 34 odst. 3 zákona je slovo „půjčit“. V současné době je většina právních vztahů v záležitosti zdravotních pomůcek mezi zdravotními pojišťovnami a pojištěnci upravována formou smlouvy o výpůjčce. Máme za to, že pokud se sama osoba s handicapem finančně podílela na pořízení pomůcky, měl by být ve smlouvě tento fakt zohledněn. Tato skutečnost je důležitá především při vypořádání spoluvlastnictví při skončení užitné doby zdravotní pomůcky, respektive při žádosti o nový vozík. Zdravotní pojišťovny se obohacují de facto na úkor svých pojištěnců, a vědomě tak potlačují základní právo každého, a to je právo vlastnit majetek, respektive být spoluvlastníkem věci (zdravotní pomůcky), garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.